Dĺžka: 50:17 min.
Zvuk: DD 2.0 česky
Obraz: barevný i černobílý 16:9 anamorfní

Popis
Tento dokument vyzdvihuje strategická rozhodnutí generálů na obou válčících stranách, jejich snahu chytrostí a zvolenou taktikou porazit jeden druhého v boji. Prosinec 1941. Po částečně úspěšném útoku na americkou námořní základnu v Pearl Harboru se japonská válečná mašinérie dává do pohybu s cílem obsadit území patřící dosud mimo jiné Spojeným státům, Spojenému království, Holandsku a Austrálii. Japonci chtějí jednak rozšířit zónu svého vlivu, jednak vytvořit kolem Japonska neprostupné nárazníkové pásmo, ale zejména zajistit si prakticky nevyčerpatelné zdroje surovin, kterých se japonskému průmyslu nedostává. Jednou z prvních japonských kořistí se má stát britská kolonie Malajsko-Malajský svaz a Singapur, hlavní město a nejdůležitější z takzvaných Úžinových osad (Straits Settlements). Proti sobě stanou na straně obránců generál Arthur E. Percival, nedávno povýšený na generálporučíka a na straně japonských vojsk generál Tomojuki Jamašita. Ani jeden z nich nepocházel z tradičních vojenských kruhů, odkud se rekrutovala většina důstojníků, tedy z prostředí nižší a střední aristokracie. Oba byli i svým založením poněkud excentriky, ale Percival byl zkušený velitel, který působil již za první světové války, zatímco u Jamašity se vlastně jednalo o premiéru v roli vysokého velícího důstojníka - před tím působil ve štábních a diplomatických funkcích. Ačkoliv Britové měli některé významné předpoklady k tomu, aby Japonce z Malajského poloostrova vyhnali, např. přesilu v počtu vojáků a dělostřelectva. Japoncům se podařilo za pomocí absolutní vzdušné převahy, s novátorským použitím lehkých tanků v džungli a jízdních kol k dopravě výzbroje a výstroje. Britsko-indická vojska porazit a dobýt i Singapur, který měl jako námořní a letecká základna velký význam jak pro ovládání celého Malajského poloostrova, tak námořních cest ze Suezu z Afriky do Asie. Percival nakonec prožil celou válku v japonském zajetí, nicméně byl jedním z důstojníků, kteří spolupodepisovali japonskou kapitulaci v roce 1945. Byl jedním z mála vysokých britských velitelů, kteří neobdrželi za své služby rytířský titul a po válce vykonával jen čestné funkce mimo britské ozbrojené síly, ze kterých byl penzionován v roce 1946. Dopadl však přesto o mnoho lépe, než jeho protivník generál Jamašita, který byl téhož roku popraven za válečné zločiny, jichž se jeho jednotky dopustily za války, mimo jiné i při dobývání Malajska.